MŮJ PRVNÍ POBYT U MOŘE
Po přistání jsme si oddechli – konečně na pevné zemi. Přepravili nás do hotelu. Naše ubytování bylo v osmém patře s vyhlídkou do hor.Ti, kteří byli ubytovaní na druhou stranu, měli výhled na moře. Hotel od moře byl oddělen malým parčíkem, zvýšeným náspem železniční tratě a asi šestimetrovou pláží. Pohled na moře byl vykoupen hlukem železnice, jediné po pobřeží.
Ihned do plavek a zkusit, zda je moře opravdu slané. Slané bylo, až hořké. A je tu první zklamání. Já skoro neplavec a tady příkrý vstup do moře, ihned hloubka a medúzy. Naše průvodkyně se o nás celkem nestarala. Měla ve škole před opravnými zkouškami a tak se učila. Co uměla perfektně, tak bylo dohadování, ba přímo hádání s místními průvodkyněmi. To jí šlo.
Hned první den manžel zjistil, že na úbočí hor je velká včelnice. A tak jsme se k večeru vydali za místními včelaři vyzbrojeni lahví becherovky. Byli jsme opravdu vřele přivítáni. Protože jsme měli málo času domluvili jsme si návštěvu na příští den na 14,00 hodin. Já celý večer studovala ruská slovíčka – včely, práce na včelnici a podobně. Druhý den jsme se vydali na dohodnutou návštěvu. A nikde nikdo. Bylo poledne a to se přece nedělá, oba včelaři byli zalezlí v boudě a podřimovali. Manžela velmi zajímalo včelaření v této oblasti. Já se s jedním včelařem, pravým Gruzíncem zapovídala, a když jsem se potom rozhlédla, kde jsou ostatní, uviděla jsem je v pilné práci a rozhovoru. Když jsem potom manželovi vyčítala, že jsem celý večer se kvůli němu naučila spoustu ruských slovíček a on překlad ani nepotřeboval řekl „Viděla jsi přece, že jsme si rozuměli. Rozdělali jsme úplně jeden úl a co jsme nevěděli, jak se řekne, tak jsme si to názorně předvedli“ A já místo večerní vycházky kolem hotelů se mučila se slovíčky. Ještě jsme se za včelaři byli párkrát podívat.
Byli jsme také na zájezdě v Dagomysu na ochutnávce čaje a podívat se na čajové plantáže.Další výlet byl do Gruzie k jezeru Rica. Pár děvčat z naší skupiny chtělo rychle nabrat bronz, a druhý den jenom polehávaly na pokoji. Záda měla spálená až do krve. Daň těch neznalých, co dovede sluníčko u moře.
Ještě jsem měla, mimo jiné zážitky, jeden zážitek, dá se říci polodenní. Manžel odjel nakoupit dárky a já se vypravila na místní poštu poslat dárek přátelům do Litvy. Od nás posílání dárků do SSSR v roce 1980 bylo problematické, tak jsem si řekla, že z Adleru to bude bonbónek. A byl. Já měla dárečky úhledně zabalené, tak jak bych je posílala u nás. Ale chyba lávky. Všechno rozbalit. Všechno důkladně prohlédli. Potom se zeptali jestli mám „jáštik“. Samozřejmě, že jsem jáštik neměla. A jak prý to chci tedy poslat, jak to zabalím, když nemám jáštik. Na místní poště měli zaměstnance, který právě balil do těchto košíků.Přišla žena, přinesla pomeranče. Pracovník pošty je nasypal do dřevěné bedničky (jáštiku) zatloukl hřebíky a balíček byl hotov. Nemohli pochopit, že bonboniéra a tričko žádný košík na zabalení nepotřebují. Nakonec jsem vyprosila papír na zabalení, protože původní to být nesměl. Dostala jsem něco mezi papírem a lepenkou a ať to tedy zabalím. Nakonec se mi to povedlo, samozřejmě za dozoru, abych tam ještě něco jiného nepřidala. Napsala jsem adresy, jak jsem byla zvyklá od nás. Chyba. Oni je chtěli napsat obráceně. Vlevo nahoru příjemce a vpravo dolů odesilatele. To znamenalo znovu všechno zabalit. Pak jsem nevěděla kód Litvy. Ten jsme hledali v různých příručkách dobrých 20 minut.Nakonec jsem zaplatila poštovně a úplně zničená vypadla z pošty ven. Rekapitulace – odeslání dvou malých balíčků z Adleru do Litvy mně stálo skoro tři hodiny času.
Domů jsme odlétali v jedenáct hodin večer, krásné počasí a my jenom v tričkách. Domů, do Brna, jsme přiletěli nad ránem . Přivítala nás zima a déšť. První co bylo, otvírali jsme kufry a hledali co teplého obléci. A doma bylo první ihned zatopit. Takový byl můj první pobyt u moře.
