PALANGA
Každý, kdo přijede do Palangy nejprve spěchá k moři. Oči nepřehlédnou jeho prostory, které se v dáli splývají s nebeským oceánem. Nedozírné, záhadné, znovu a znovu ukazuje svoji moc a sílu. Tu je pokojné, průzračné, proteplené slunečními paprsky, tu je burácivé, zuřivě rozmetající písek po plážích. V hezký den, kdy bílý písek pláží růžoví v odlesku zapadajícího slunce, je krásné se jít podívat na molo, pozorovat hvězdy, které se pomalu ponořují do moře. A v nastávajícím soumraku se v dáli rozsvěcuje švédský maják.
Znovu nastává den a člověk opět spěchá k moři. Pláže Palangy jsou proslavené hedvábným bílým pískem. Písek, to je dar moře, které ho vynáší na břeh a tu ho přebírá vítr. Ten honí písek dál a dál a na břehu se objevují písečné duny. Vítr ale také přináší semena života. Rozličné rostliny zde zapustily své kořeny hluboko do písku. Tím se duny stávají odolnějšími proti náporům větrů. A na pomoc přírodě přišel i člověk. Úkol je to složitý – ozelenit duny, protáhnout podél břehu jejich řadu, aby chránila Palangu před pískem. První práce na dunách začaly roku 1926. Vítr bez ustání prohání písek, duny se zvětšují , rostliny se těžce uchytí. Proto se písek začal pokrývat rošty z vrbového proutí a teprve potom se sem sázejí stromy a keře do směsi hlíny a rašeliny. V sedmdesátých letech byly pobřežní lesy zařazeny do kategorie lesoparků
Alej Tajkos nás přivede ke starému obětnímu místu – hoře Birute. U jejího úpatí je socha – „Tobě Birute“. Na vrcholu hory hořel v dávných dobách svatý oheň. Hlídala ho sličná Birute. Potkal ji velkokníže Kestutis, zamiloval se do ní a chtěl si ji vzít za ženu. Panovníkovi se příčit nelze. Posadil kníže dívku na koně a odvezl ji. Narodili se jim synové a dcery. První byl Vitautas – litevský velkokníže. Po smrti Kestutise se Birute vrátila na horu a do smrti sloužila starým pohanským bohům. Pochovali ji na hoře a nebo v její blízkosti. Birute – poslední z litevských kněžen, nezměnila starou víru a její jméno se stalo symbolem lásky k rodnému kraji. Lidé často chodívali uctít památku Birute. Aby toto nebylo spojováno s pohanstvím,byla na hoře postavena nejprve dřevěná a roku 1869 osmiúhelníková kaplička z červených cihel
Nesmíme zapomenout na jantar. Jantar je smola jantarových borovic rostoucích na jihu Skandinávie a dně baltického moře před 70 miliony let. S oteplením klimatu začaly borovice,hojně ronit smolu. Ta stékala na zem a tvrdla. Na slunci se tavila a znovu tvrdla. Prchavé látky se vypařovaly a vytvářely maličké bublinky plynu, Na nich je závislá barva a průzračnost jantaru. Do řídké hmoty napadal hmyz, části rostlin – ty nám vyprávějí o dávných časech. V muzeu zdobí expozici jantaru vitráž zobrazující legendu Jurate a Kastitise, legendu o lásce bohyně moře a prostého rybáře.
